Vystavujete dlouhodobě svá díla ve dvou soukromých pražských galeriích. Samostatné jednorázové výstavy v jiných městech jsou spíše výjimkou. Proč?
Vše, co vytvořím, se v Praze hned prodá. Většina putuje do zahraničí. Moje díla vlastní lidé snad na všech kontinentech. Nyní pracuji na velké zakázce do Kalifornie. Mám spoustu nápadů, také dostatek suroviny, ale nestíhám vyrábět.
Co tedy nabídnete návštěvníkům výstavy ve Vysokém Mýtě?
Tvořím zcela novou kolekci skleněných plastik, která bude mít ve Vysokém Mýtě premiéru. Už delší dobu se zabývám myšlenkou na ucelenou prezentaci. Nabídka vystavovat v tak krásných prostorách, jaké má k dispozici vysokomýtská galerie, pro mě byla impulzem, abych se do toho pustil.
Vyučil jste se brusičem skla a pracoval v průmyslové sklářské výrobě. Jak jste se dostal od řemesla k umění?
Od malička jsem maloval, ale nikdy jsem neplánoval, že bych se živil jako výtvarník. Můj strýc byl brusičem skla, což je na Vysočině jedno z tradičních povolání, proto nikoho nepřekvapilo, když jsem se pro něj také rozhodl. Po absolvování sklářského učiliště ve Světlé nad Sázavou, jsem pracoval v tamní sklárně Bohemia jako brusič. Po revoluci jsem se pak vrátil do rodné obce a od roku 1994 působil v nedalekých Škrdlovicích u vyhlášené sklářské firmy Beránek. Tam jsem našel uplatnění coby brusič skla, ale také jako výtvarník. Navrhl jsem na šest desítek vzorů a získal mnoho zkušeností s tvorbou broušené skleněné plastiky.
A co vás vedlo k tomu, že jste se osamostatnil a založil vlastní firmu KMGlas?
Když sklárna Beránek ukončila nečekaně svou činnost, neměl jsem ani moc na výběr… Zpočátku jsem si pronajímal část jejích uvolněných prostor a po čase jsem svou brusírnu přestěhoval ze Škrdlovic do Vojnova Městce, kde pokračuji v tvorbě nových děl.
Jak je možné, že zavedená sklárna zkrachuje? Beránek byla značka kvality a o zakázky nebyla nouze.
Přišlo to prakticky ze dne na den po pádu dvojčat v USA v září 2001. Polovina naší produkce směřovala tehdy do Ameriky. Po teroristických útocích se ovšem export zcela zastavil. Do toho přišla ještě konkurence z východu, kdy Číňané okopírovali naše výrobky a začali je nabízet za poloviční ceny. Vstupní energie, plyn a elektrika, bez kterých se sklárna neobejde, zdražily. A bylo…
Vy jste se nebál po takové zkušenosti začít podnikat na vlastní pěst?
Zpočátku možná trochu ano, ale jakmile jsem vybudoval klientelu, dařilo se mi velmi dobře. České sklo má v zahraničí stále dobrý zvuk.
Říkáte v minulém čase, že se vám coby výtvarníkovi dařilo, něco se změnilo?
Dařilo by se stále, ale druhé volební období jsem uvolněným starostou Vojnova Městce a na tvorbu mám mnohem méně času. Většinu mi ho zabírá starost o chod městyse.
A proč jste šel do politiky?
Osm let jsem byl neuvolněným místostarostou, chtěl jsem udělat něco pro rozvoj naší obce. Proto jsem také například vstoupil k dobrovolným hasičům, obnovili jsme s kamarády kapelu… Mám dobrý pocit, když to kolem mě žije. A rostoucí podpora mezi voliči je pro mě zavazující.
Být výtvarníkem nebo starostou, to jsou úplně jiné světy, ne?
Ne tak úplně. Sice mám coby starosta hodně papírování, ale podstata práce je podobná. Baví mě totiž dělat radost lidem. Jsem rád, když přijdou a řeknou, že se ty nové autobusové zastávky povedly nebo, že je fajn, že se podařilo vyřídit dotace na chodníky. Stejně tak mě uspokojuje, když se někomu líbí moje skleněné plastiky a rozhodne se je umístit si je do interiéru. Dává mi to chuť do další práce.
Co vás při tvorbě skleněných plastik nejvíc baví?
Že je to živý tvořivý proces, hra tvarů a barev. Mám sice nějakou představu o tom, co chci vytvořit, ale ve finále jsem někdy i já sám překvapený, co z toho vznikne.
Jsou v životě sklářského výtvarníka i nějaká negativa? Nápadů máte dostatek, zákazníků také…
Bolí mě záda a ruce. Práce se sklem je fyzicky náročná. Však mě také po vernisáži ve Vysokém Mýtě čeká operace obou loktů.
Rozhovor vedla Iveta Danko, kurátorka MG
Zajímavost:
Karel Malivánek se do širšího povědomí zapsal v roce 2002, kdy zazářil v soutěži vyhlášené Českou televizí. Zadání znělo: Vytvořte kopii legendární kytary EPIPHONE Lennyho Kravitze – z čehokoliv. Mezi třicítkou soutěžních výtvorů desetikilová křišťálová kytara Karla Malivánka uspěla. Postoupila do finálové čtyřky spolu s kytarami z vitrážového skla, ocelových profilů a chemlonu.
