Jan Kanyza (1947) pochází z Lipníku nad Bečvou. Po maturitě na gymnáziu v Olomouci absolvoval pražskou DAMU. Charismatický herec se souběžně se svou profesí už od počátku 70. let intenzivně věnuje i svému největšímu koníčku – malířství. Roku 1988 je přijat do Českého fondu výtvarného umění jako profesionální malíř a grafik, o dva roky později se stává členem Unie výtvarných umělců a míří za inspirací do Paříže. Postupem času se malířství začíná věnovat více než herectví. Žije a tvoří střídavě v Praze a francouzské Provence. Uspořádal sedm desítek samostatných výstav v Evropě i USA. Je autorem a ilustrátorem dětských knih. Rád fotografuje.
Zatímco jako herec dává Jan Kanyza život psanému textu, coby malíř ztvárňuje emoce; okamžiky, které není třeba popisovat slovy a jimž není nutné dávat konkrétní podobu, zachycuje na svých abstraktních obrazech. Před časem v jednom pořadu uvedl, že své obrazy vídá ve snu. „Stává se mi to a já to občas zlehčuju. Lidé se ptají, jak maluju a já na to, že rád spím a že se mi obrazy zdají. Ráno pak jen vstanu, obtáhnu to, vybarvím a draze prodám,“ usmívá se Jan Kanyza. Skutečnost je však jiná: „Zdají se mi sice krásné obrazy, ale když se probudím, z devadesáti procent si je nepamatuju.“ Na zakázku nemaluje. „Párkrát jsem to zkoušel, ale nešlo to. Maximálně jsem schopen podřídit se formátu obrazu. Ale abych namaloval něco, co by ladilo k barvě sedačky nebo koberce, to nedokážu,“ říká malíř, z jehož pláten čiší klidná radost a optimismus. Zářivé barvy pečlivě kladené do abstraktních ploch dávají divákovi souznít s okamžikem, který chtěl autor zprostředkovat.
Ačkoliv je Kanyzova tvorba označována za abstraktní, on sám tento výraz nemá rád, hovoří proto o ní jako o nefigurativní. Zajímá ho skutečnost vytvořená malbou, nikoliv namalovaná skutečnost. Ke změně jeho výtvarného projevu došlo kolem roku 1985. „Zkrátka jsem tehdy opustil malování, které mělo jakési reálné obrysy, a u toho víceméně už zůstal. Kunsthistorici tomu říkají vývoj,“ uvedl v jednom z rozhovorů Kanyza.
„On není malující herec, je to malíř v pravém slova smyslu,“ říká o Kanyzovi historik umění Ivan Neumann. „V malbě je jeho způsob přemýšlení,“ dodává, „jeho prvotní inspirací je příroda – pohyb vzduchu, bouře, hromy… Jeho zajímá proces přírody - rození, pučení, síla, která ovládá člověka.“ Autor k tomu doplňuje, že nejde o krajinu v bigotním slova smyslu: „Příroda je můj výchozí bod, ne že bych ji zobrazoval nebo opisoval. Podobně je to i s názvy obrazů. Ty se odněkud vynoří, není to tak, že bych si vymyslel název, a pak ho ilustroval.“
Ve své tvorbě odkrývá a dešifruje neviditelný svět pocitů. A pokud někdo tvrdí, že abstraktnímu pojetí nerozumí, je to podle něj jenom výmluva - alibismus diváků, kteří o tom, co vidí, nechtějí přemýšlet. „Vnímat správně obrazy se dá naučit, ale člověk musí chtít. Někdy jen stačí nechat se obrazem oslovit, a pokud se tohle podaří, potom mu můžete důvěřovat,“ říká Jan Kanyza.
Iveta Danko
