Historický objekt v centru Vraclavi koupili Jakub a Šárka Vlčkovi před patnácti lety a postupně ho pod dohledem památkářů renovovali. Ve stodole velké 18 x 9 metrů bylo ideální místo pro ateliér. Trvalo léta, než byl hotov. Loni začátkem dubna do něj sochař nastěhoval všechna svá díla počínaje kresbami od začátku střední školy až po současnost. V pondělí 23. dubna 2018 však o vše přišel. Oheň pohltil čtyři tisíce kreseb, desítky soch, repliky starožitného kostelního nábytku, dva počítače, vypůjčený foťák, se kterým chtěl zrovna dokumentovat svoji tvorbu posledních let… Škoda jen na uměleckých dílech byla odhadnuta na 1,7 milionu korun. A to se sčítají ceny jen za materiál. Celková škoda byla vyčíslena na 4,5 milionu. Příčina požáru, který likvidovalo osm hasičských jednotek, se nezjistila.
Ve dvaceti kontejnerech suti, jež mířily v dalších dnech na skládku, byly i někdy málo znatelné pozůstatky hotových či rozpracovaných děl z hlíny, ze sádrových soch zbyla jen hromádka na zemi, důležitá socha z opuky se úplně v suti rozptýlila, zbytky sochy z mramoru se daly lehce drtit v ruce. Po stříbru z pamětních mincí nezbylo ani stopy. V suti se zachovaly zapadlé zbytky keramických sošek.
Rodina Vlčkových se záhy setkala s obrovskou solidaritou přátel a sousedů, kteří chodili pomáhat. I díky tomu je po roce možné začít v ateliéru tvořit.
V souvislosti s požárem nechce Jakub Vlček mluvit o tragédii. „Přemýšlel jsem, proč jsem dostal nadání, když by nebylo využité. Člověk musí žít z příkladů - když si vezmu třeba Komenského, kterému zemřela žena, děti, spolu s knihovnou mu shořely v polském Lešně i léta práce, tak to jsem dopadl ještě skvěle. Každý má své trápení, nikdo nemá všechno. Proto mě až zaráželo, jak jsem bohatý tím, že mám domov, zdravé ruce, svou ženu, děti, studenou i teplou vodu, není válka, máme co jíst, máme svůj ateliér, až jsme si se ženou říkali, že žijeme jako v ráji,“ říká sochař, z něhož přímo čiší touha tvořit. „Marcus Aurélius před dvěma tisíci lety napsal, že život je jako vdech a výdech. Toto je zřejmě ten výdech, abych se mohl zase nadechnout. Kdybychom se jen nadechovali, tak se udusíme,“ dodává.
Podle něj je pro každého člověka důležité, aby byl potřebný. Pro sochaře to znamená mít tvůrčí zakázky. Když je nějaký čas neměl a tvořil jen pro sebe, držel ho nad vodou sen o instalování soch ve veřejném prostoru po vzoru sochařského parku Vigeland v norském Oslu nebo Rodinova muzea v Paříži. „Chtěl bych vytvořit figurální sochy v různých životních etapách, pro publikum pochopitelné, krásné na pohled s velkou vnitřní silou. A aby tam lidé chodili rádi. Sny se nemění. Jen když má někdo štěstí, tak je naplní. Když ne, tak zůstávají snem,“ říká Jakub Vlček.
Své nadání dále rozvíjí a prezentuje. Jeho jméno jsme mohli například zaznamenat v médiích, když se v lednu osazovala ve dvoře Karolina plaketa k výročí Jana Palacha, jejímž autorem je právě Jakub Vlček. Dlaždice v sobě ukrývá určitá symbolická čísla. Je to čtverec o rozměrech 69 x 69 centimetrů a celá deska váží přesně 89 kilogramů.
