Francouzské „Façon d'être“, volně přeloženo „způsob bytí“, vystihuje životní filozofii Bohumíra Šumského, jemuž přátelé, kolegové a žáci neřekli jinak než „Šumák“. „Byl to renesanční člověk,“ říká o svém manželovi Hana Šumská, která po jeho boku prožila téměř půl století. „V květnu to bylo padesát let od našeho prvního rande,“ vzpomíná na seznámení během vysokoškolských studií na Pedagogické fakultě v Pardubicích. Ona studovala ruštinu a tělocvik a Bója nebo také Bob měl aprobaci čeština – tělocvik. „Můj muž miloval kanoistiku, hrál tenis, golf, rybařil, měl rád divadlo…,“ jmenuje jeho záliby. Žádné léto se neobešlo bez toho, aby společně nespluli nějakou řeku. „Prostě byl to chlap, se kterým jsem mohla jít jak do La Scally, tak i opékat buřty k táboráku,“ dodává.
Bohumír vyrůstal v rodině, kde měli k umění velmi blízko. Maminka učila zpěv a rovněž tak i sestra Ivana, dlouholetá ředitelka vysokomýtské ZUŠ. Jako malý se učil hrát na piano, na kytaru, zamiloval si literaturu, od středoškolských let psal texty a skládal i hudbu. Malovat začal až v posledních ročnících vysoké školy. Velmi brzy se vypracoval, takže už ve třiadvaceti letech, roku 1968, měl svoji první samostatnou výstavu v pražském divadle Disk. Období socialistického realismu nebylo jeho imaginaci a experimentální tvorbě příliš nakloněno, takže se začal naplno věnovat své profesi pedagoga a malování zůstalo koníčkem. V jeho tvorbě se projevovaly stopy surrealismu i figurace, typické pro něj bylo kombinování technik a využívání různých materiálů. „Nedokázal nečinně sedět,“ říká Hana Šumská a uvádí jeden příklad za všechny: „Ve školní tělocvičně se likvidovaly staré kožené žíněnky. Manžel nelenil, rozpáral je a vytvářel z nich obrazy.“ Ty uvidíte, mimo jiné, právě na výstavě ve Zvonici.
Druhým vystavujícím ve Zvonici je Michal Plíhal z Netřeb u Českých Heřmnic, který je autorem keramiky RAKU, což je ostatně také název výstavy. Tento druh keramiky je neodmyslitelně spjat s pitím čaje v Japonsku. Prošel vývojem a rozšířil se do celého světa. „Nejzajímavější je proces pálení,“ říká výtvarník, „z pece plné ohně se vytahuje rozžhavená keramika a prudce se chladí v redukčním prostředí. Tento postup je pro mě velkou výzvou. Miluji to napětí vzniku, celou filozofii výroby, při níž se misky dotknou všechny živly, a pokud jsou spolu v harmonii, miska nejenom, že nepraskne, ale získá neopakovatelnou atmosféru okamžiku. Tento postup se nedá nikdy zopakovat se stejným výsledkem.“ V čajové misce je podle jeho slov ukryt dotek přírody, dar země, energie ohně, závan větru, stopa plodů země, čistota vody. Záleží na každém dotyku a pohybu v čase.
Ve Zvonici návštěvníci uvidí tři druhy raku. V prvním patře jsou to glazované nádoby, ve druhém tzv. horses, výrobky zdobené za použití koňských žíní, a ve třetím patře naked neboli nahé raku.
Michal Plíhal se narodil v Brně, ale poprvé se s keramikou setkal v Moravském Berouně, kde navštěvoval keramický kroužek pod vedením sochaře Jiřího Dvorského. Poté nastoupil do učení v Litomyšli a v podniku Keralit získal velké zkušenosti s keramickou hlínou a hlavně na hrnčířském kruhu, z kterých dosud čerpá. Vlastní tvorbu začínal šperky, užitkovou keramikou a po seznámení se s technikou raku se jí začal věnovat naplno. Po dlouhých experimentech a zvládnutí různých technik raku se jí věnuje dodnes. „Tato technika však obsahuje tolik tajemství, že hledání nových cest jen tak neskončí a bude stále pokračovat v objevování netušených možností raku, které je krásné v tom, že nikdy přesně neznáte předem výsledek a neopakovatelnost své práce,“ říká Michal Plíhal, který nachází inspiraci v období české secese a v základních přírodních tvarech.
Obě výstavy potrvají do 25. září, kdy skončí letošní výstavní sezona v Galerii ve Zvonici. Otevřeno je denně kromě pondělí od 10 do 12 a od 13 do 17 hodin. (ida)
