V rodném Vysokém Mýtě chodil do základní školy, učil se v Litomyšli a následně získal v automobilní průmyslovce profesi automechanika. U leteckých strojů strávil vojnu v Pardubicích. Pracoval pro choceňský Orličan, pak krátce v Karose a poté opět v Orličanu jako řidič servisního autobusu doprovázejícího chladírenské automobily vyvážené do dalekých zemí. Kvalifikaci mechanika uplatnil také na choceňském letišti, kde se občas i vznesl nad svůj kraj. Před důchodem posloužil zemědělskému družstvu v Zálší jako řidič autobusu. I v důchodu vozil svého zetě klempíře na stavby, kde sám pomáhal.
Usadil se ve Sloupnici. Z prvního manželství s Růženou Mlejnkovou se narodili potomci Jindřich a Jana, z druhého manželství s Marií Novotnou dcera Zina.
Byl by to takzvaně obyčejný život, kdyby ho na neobyčejný nepovýšilo nadání, umění a naprosto mimořádná píle. Už žáka Jindřicha Šmögera (tak se jmenoval oficiálně, ale obrazy vždy podepisoval Šmégr) ovlivnil ve Vysokém Mýtě malíř a pedagog Jan Juška, později Josef Hašek. Krajináři nasměrovali malířskou zálibu mladého umělce k cílevědomé tvorbě, v níž ho utvrdil Rudolf Danihelka v Pardubicích. A tak šofér na cestách neustále plnil novými motivy svůj skicák. S ním cestoval, zaznamenával si krajinu, stavby, půvaby vesniček i kopců. Učarovaly mu slovenské hory, ale pestrou paletu motivů nacházel na Vysočině, v okolí Sloupnice, v Litomyšli i ve Vysokém Mýtě. Až později ocenil slunné jižní kraje, dostal se do Středozemí i do Izraele.
Zvládnutí žánrů od krajiny po abstrakci či figuru potvrdily obesílané výstavy a malířské salony. Jindřich Šmöger maloval i pro slovenské časopisy a knihy, jeho díla si vyměňovaly renomované galerie. Osvojil si kromě nejčastější olejomalby i akryl, temperu, uhel i akvarel, využíval kvaš, pastel, tuš i suchou jehlu, vynikl v užití monotypu. Plenér jako nejmilovanější ateliér mu nabídl nekonečné úhly pohledu na krajinu, cestování umožnilo srovnávat a obohacovat motivy. Každoroční výpravy na Šumavu či do Adršpachu, do Nízkých i Vysokých Tater rozmnožovaly tématiku, techniku, kompoziční finesy i filozofii malířské práce.
Jindřich Šmöger se s léty stal doyenem regionálních malířů. Kolem něho se vytvořil okruh tvůrců inspirovaných jeho pílí a příkladem. Oplýval energií a doplnil své aktivity ještě jinak. Posledních dvacet let svého požehnaného života věnoval kromě své hlavní záliby také divadelním ochotníkům ve Sloupnici; dělal tu všechno od herce až po kulisáka, a to především proto, že chtěl být mezi lidmi. Veselý vypravěč plný bohatých zážitků, neustávající hledač malířských námětů i přátelských setkání překročil devadesátku jako svižný mladík a svou pověstnou vitalitu dokazoval hlavně na výstavách. Té poslední v Chocni se chtěl osobně zúčastnit, ale nakonec už nemohl. Zrádná nemoc překvapila jeho samotného i houfy jeho přátel i obdivovatelů právě v době, kdy v expozici visel i cyklus graficky novátorských obrazů pracujících s písmeny tvůrcova jména.
Vrchovatě naplněný život skončil, ale dílo Jindřicha Šmögera zůstává. Obrazy zdobící mnoho domácností, darované Městské galerii ve Vysokém Mýtě a uchovávané v depozitářích řady dalších galerií budou připomínat vynikajícího výtvarníka. Stejně trvanlivá zůstává vzpomínka na dobrého a laskavého člověka. Rodina, spolupracovníci a kamarádi si navždy budou pamatovat pevný stisk šlachovité ruky muže, který dokázal vrchovatě naplnit svůj život a obohatit životy všech, jimž své dílo a své přátelství věnoval.
Jan Klíma
