„Bydleli jsme tehdy nedaleko Suchých. Pan Bohuslav se přátelil s rodinou mého manžela. Jednou, když přišel na návštěvu, zadíval se na mě a prý jestli by mě mohl namalovat. Bylo mi tenkrát asi devatenáct let. Dvakrát nebo třikrát jsem k němu zašla do ateliéru,“ vzpomíná Stanislava Baranová. Hotový obraz však nikdy neviděla. Po malířově smrti se po portrétu sháněla. „Paní Suchá ale o něm nic nevěděla. Myslela si dokonce, že ho její muž zřejmě ani nedokončil,“ pokračuje ve svém vyprávění. Čas plynul, na obraz se zapomnělo…
Když se Stanislava Baranová dozvěděla, že mýtská galerie vystavuje počátkem letošního roku díla Bohuslava Suchého, vypravila se na výstavu i s oběma dcerami. „Prohlížela jsem si obrazy a už jsem byla téměř na konci, když jsem uviděla sama sebe. Vyhrkly mi slzy do očí. Obě dcery mě také hned poznaly,“ říká. Výstava byla prodejní, takže bylo okamžitě jasné, že obraz po jejím skončení poputuje k nové majitelce. V jejím bytě už má nyní své čestné místo. (id)
