„Nemám program, nejsem vyhraněná nějakým směrem, ani nechci být, snažím se být otevřená. Inspiruje mě spíš pocit. Jedno proměňuje druhé a naopak. Vše existuje jen ve vztahu. Stejně i umění je znamením vztahu. Samo pro sebe ztrácí smysl. Má být pro druhé. Obraz maluji proto, aby k němu divák získal takový vztah, že si ho bude chtít doma pověsit na zeď, protože je něčím, co k němu promlouvá,“ říká Lucie Staňková, dcera hradeckého malíře Jiřího Šindlera. „Chci, aby mé obrazy vzbuzovaly emoce, ale takové, které zakládají dlouhodobý vztah. Provokace a demonstrace jsou mi cizí. Zajímá mně harmonie, soulad, krása… To je pojem, který se dnes moc nenosí, ale vždycky budeme mít potřebu něčeho krásného. Vnímání krásy je ovšem ryze individuální, má tisíce podob a záleží na každém člověku, kterou cestu k ní zvolí,“ dodává výtvarnice, která se na počátku své umělecké dráhy zabývala tkaním gobelínů, tapiserií, paličkovanou krajkou a malbou. V současnosti se věnuje především malbě. Na plátnech a deskách maluje olejem i akrylem, kombinuje také techniky malby na hedvábí s akrylovými barvami.
Radka Brůnová pro výstavu ve Vysokém Mýtě vybrala obrazy pracující s tématem jedince uprostřed davu, zástupu, mnohosti, většiny, stejnosti, nevyzpytatelného lidského bludiště, před nímž je každý chtě nechtě, vědomě či nevědomě, postavený před volbu, jaký postoj sám vůči svému okolí zaujme, jakou cestou se z labyrintu vydá, jakou pouť vykoná... „Možností putování je vždy mnoho, každá je svého druhu zápasem a také žádná volba je rozhodnutím. A i přes sebelepší řešení některé labyrinty, zdá se, nemusejí mít východisko…,“ poznamenala.
„Výtvarné umění můžeme také chápat jako hledání přesných vztahů mezi nahodilými liniemi a plochami. Někdy se toto hledání ještě značně zkomplikuje používáním barev,“ dodává k tématu Miloš Chromek. Výstava představí průřez jeho tvorbou za uplynulých 25 let. „Poslední dobou se stále více snažím o někdy okaté, jindy nenápadné prolínání prvků věcných, konkrétních s prvky abstraktními. Někdy cítím, že stačí monochromatické vyjádření obsahu a větší barevnost by spíše rozptylovala a škodila, jindy mám zase pocit, že k umocnění výsledného dojmu je dobré použít větší barevnou škálu. Nelze si nevšimnout, že má paleta inklinuje spíše k teplým tónům, což ale rozhodně nijak nesouvisí s mou orientací. Řečí hudební teorie, snažím se pokud možno spojit jednotlivé tóny do akordů a to převážně durových, které sem tam ještě obohatím šestkou, sedmičkou, devítkou, jedenáctkou…. a přidaná barevnost je pak spíše hudební ozdobou. Radost mi vždy udělá, když se nakonec akord rozezní, deska nebo plátno zarezonuje alikvótními tóny a neslyším žádnou výraznou disharmonii,“ přiblížil své výtvarné vnímání Chromek, „jsem autodidakt, nestydím se za to a o to usilovněji hledám, objevuji pro sebe, a často zase zamítám, nové vyjadřovací postupy, struktury, materiály.“ Pocitově je spíše veselý romantik, za což se také nestydí. „Mým přáním není, aby mé obrazy za každou cenu působily pozitivně, ale aby nepůsobily depresivně a cize,“ říká. Iveta Danko, kurátorka MG
