Vernisáž výstavy dvou výtvarníků v pátek 20. 3.

pátek 13. března 2015, 10:47

NA CESTĚ S LADISLAVEM KUKLOU A VERONIKOU NĚMCOVOU

Ladislav Kukla z Jihlavy a Veronika Němcová z Vysokého Mýta - dvojice umělců, které od sebe dělí téměř dvě generace, bude společně vystavovat své obrazy ve vysokomýtské Městské galerii. Vernisáž výstavy nazvané Na cestě / On the road se uskuteční v pátek 20. března v 17 hodin v sále galerie sídlící na náměstí Přemysla Otakara II. v budově Muzea českého karosářství. Jako hudební doprovod vystoupí Dana a Ladislav Štěpánovi. Výstava potrvá do neděle 19. dubna. 

Když v roce 1968 Ladislav Kukla poprvé samostatně vystavoval, nebyla Veronika Němcová ještě zdaleka na světě. Zatímco on poznal na vlastní kůži, co znamená nesvoboda, když ho v roce 1974 vyloučili ze Svazu českých výtvarných umělců a na osmnáct let poslali „na převýchovu“ do průmyslové továrny, ona vyrostla ve svobodné zemi a politický režim jí nikdy neurčoval, co smí nebo nesmí dělat. On vychoval s manželkou Táňou tři syny a je již dědečkem. Ona zatím svého životního partnera vyhlíží. Život každého z nich má jiná úbočí, úskalí, zákruty, klesání i stoupání… I proto jejich výstava nese název Na cestě.

 

Symbolicky to ukazuje také na křižovatku, na níž se oba v určitém okamžiku ocitli – duchovní křižovatku, kde se oba rozhodli pro cestu víry. Ta se prolíná celým jejich životem a odráží se v jejich výtvarném vyjádření. Proto mezi Kuklovými obrazy naleznete například Biblí inspirovaná Znamení slávy, Znamení lásky, Znamení času či Modlitbu. Němcová zase představí své ilustrace ke knize o starozákonním Jonášovi. Přijďte si jejich díla prohlédnout a udělejte tak pár kroků na cestě spolu s nimi.

 

INSPIRUJE MĚ KRAJINA A LIDSKÉ OSUDY

Třiasedmdesátiletý Ladislav Kukla trávil dětství v Českém ráji, kde objevil krásu achátů, chalcedonů, jaspisů, ale také třpytících se barevných duhových skleněných tyčí a záplavu korálků z místních sklářských dílen. Později jako tramp s kytarou i jako malíř procházel Vysočinou a zamiloval si remízky, lesy, žulové balvany… Cítění prostoru, tvarů, struktur a barev se promítá do jeho tvorby, kdy používá přírodní materiály – dřevo, kůru, mech – ale také netradiční – korálky, květiny, zlato, bronzy… Žije a maluje ve svém domku v Jihlavě nebo ve srubové chatě u Telče. Dosud uskutečnil více než sedm desítek výstav po celém světě.

 

Ladislave, výtvarné cítění se u vás v rodině dědí po mužské linii, je to tak?

Ano, můj tatínek byl zubní lékař, ale velmi rád maloval. Také všichni moji synové vystudovali vysoké umělecké školy. Jeden je malíř, druhý šperkař a sochař, třetí inženýr architekt.

 

Vaše manželka je rovněž umělecky nadaná?

Moje žena Táňa krásně malovala a fotografovala. („Ale svůj talent jsem položila na oltář manželství,“ směje se Táňa Kuklová a dodává, že toho nelituje.) Zároveň je však má manželka praktik. Původním povoláním byla stavařka, ale po změně režimu vystudovala univerzitu se sociálním zaměřením a léta vedla azylový dům.

 

Vaše kariéra výtvarníka se počátkem sedmdesátých let slibně vyvíjela, získal jste stipendium na uměleckou školu do Švédska, kam jste však již nestihl odcestovat… Když politický režim zcela převrátil váš život, co to udělalo s vaší duší umělce?

Léta v továrně se výrazně podepsala na mé psychice, a to pak následně na mém manželství. Rezignoval jsem na život, zoufal si a přemýšlel o sebevraždě. Jednou v noci jsem volal k Bohu: „Jestli opravdu jsi, dej se mi poznat. A on to udělal.“ Setkal jsem se s Ježíšem Kristem a stal se křesťanem. Za tři měsíce pak uvěřila i moje žena. To nám dalo sílu vydržet a obstát. Změnil se celý náš život.

 

Jaká byla vaše tvorba před perzekucí, během ní a po té, kdy jste byl roku 1990 rehabilitován a znovu přijat do Unie výtvarných umělců?

Zpočátku jsem maloval imaginativní postavy plné bolesti, utíkal jsem se do snů o mořích a zvláštních krajinách. Po duchovním zlomu jsem delší čas vůbec nemaloval, ale postupně jsem zase začal. Inspirace přírodou mi zůstala, ale není v tom již ten stres a napětí. Když jsem začal učit na grafické škole, začal jsem malovat umělečtější věci. Vždy jsem sledoval vývoj vizuálního umění, hudby i poezie. 

 

Ve Vysokém Mýtě poprvé vystavíte také svůj nový cyklus složený ze sedmi téměř dvoumetrových kruhů. Proč právě kruhy? Není to typický formát obrazů…

Obdivuji motiv kruhu, který vnímám jako dokonalý tvar a obraz universa… Mají ho buňky, planety… Kruhy mají větší koncentraci energie a zároveň ji více vyzařují do prostoru. K vytvoření malířského projektu Hvězdné nebe mě inspiroval Immanuel Kant svým výrokem: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“

 

Od samého počátku vašeho tvůrčího života není snadné definovat vaše směřování, používáte různorodé techniky, materiály… Co nebo kdo je vaší největší inspirací?

Používání technik a materiálů není podstatné, to vyplývá ze samotného díla. Například při tvorbě keltských motivů používám šelaky a mořidla, abych navodil atmosféru starých pergamenů. Motivy čerpám z různých krajin. Hodně jsme s manželkou cestovali. Po návratu z Finska pak vznikly obrazy inspirované severskou přírodou, na amerických prériích jsem se zase inspiroval úžasnými západy slunce… Ale inspirují mě také lidské osudy, tak vznikly třeba obrazy Lidice 42 nebo Pocta Janu Palachovi.  

 

Spolu s vámi bude ve Vysokém Mýtě vystavovat mladá výtvarnice, je rozdíl mezi dnešní začínající uměleckou generací a tou, která začínala před padesáti lety? Určitě máte srovnání, když jste po Sametové revoluci třináct let učil na jihlavské grafické škole.

Rozdíl je v tom, že studovat umění, alespoň na střední škole, může dnes každý, kdo má výtvarný talent. A český národ je velmi talentovaný. Dnešní generace také může cestovat. Můj nejstarší syn žil dva roky v Japonsku, prostřední učil ve Finsku a nejmladší studoval ve Francii. Svoboda dává větší rozlet. Není problém se v Česku umění věnovat, ale uživit se jím. Dnes, stejně jako před padesáti lety, platí, že když chce člověk něčeho dosáhnout, musí usilovně pracovat, zůstat pokorný a mít vyvážené životní priority.

 

VÝTVARNÉ UMĚNÍ JE PRO MĚ ZPŮSOB KOMUNIKACE

Veronika Němcová je mladičká vysokomýtská malířka. Je jí 25 let, vystudovala učitelství výtvarné výchovy pro střední školy a základní umělecké školy na Univerzitě Palackého v Olomouci a od loňského roku pracuje jako kurátorka Městského muzea v České Třebové. Její obrazy jste mohli spatřit na jaře roku 2011 na staré poště ve výstavní síni Jana Jušky, kde se prezentovala společně s dalšími mladými umělci na výstavě Filip Dvorský a jeho vysokomýtští následovníci. Nyní bude vystavovat v Městské galerii samostatně. Tentokrát však návštěvníci neuvidí její krajinu, ale knižní ilustrace.

 

Veroniko, věnovala jste se malbě, pak jste se zaměřila spíše na kresbu, tvoříte také trojrozměrné objekty… Co je vaše hlavní parketa ve výtvarném umění? Kam byste se chtěla ubírat?

Nejraději mám práci s barvou – malbu. Je mi o něco bližší než přesné vymezení linkou kresby. Vím, že bych se měla věnovat malbě.

 

Když se řekne „umělec“, člověk si představí někoho nepřehlédnutelného, kdo je rád středem pozornosti, ale u vás mám dojem naprostého opaku. Zdá se, že nechcete být příliš na očích, ale vaše obrazy jsou nepřehlédnutelné. Je výtvarné umění způsob, jakým komunikujete se světem výstižněji než slovy? Co vám malování dává?

Výtvarné umění je pro mě způsob komunikace, ve kterém je možné předat jemné nuance sdělení. Malování mi někdy přináší klid; radost že je možné zachytit svět v množství odstínů barev.

 

Tvoříte raději na zakázku, jako v případě knižních ilustrací, nebo dáváte přednost nečekaným námětům?

Jsem raději, když mám vymezené - zadané určité téma, ke kterému se mohu svobodně vyjádřit.

 

Máte nyní v hlavě nějaký obraz, který čeká, až jej přenesete na plátno?

Ráda bych se věnovala pohledům do klidu a ticha přírody, do nádhery barev obsažené

na každém záhybu listu, kterého se dotkne světlo.

Jednou mě napadl obraz – cesty. Úzká cesta vedoucí po šedé kamenité ostře lomené skále k místu, kde bylo světlo. Místo, odkud světlo vycházelo, bylo v poměru k obrazové ploše poměrně malé a úzké. Co bylo za ním, nešlo spatřit. Úzká kamenitá cesta byla po stranách pohodlně rozšířena něčím, co vypadalo jako křídla Boeingu, široká, pokrytá plechem s nýty. Působila poměrně bezpečně, jen na stranách se šikmo svažovala dolů. Kamínky pod nohama na plechovém povrchu nebyly nic příjemného, ale půjdete-li jen krok od kamenité cesty a nepůjdete-li až tam ke kraji – nemůže se vám přece nic stát, neuklouznete. Široké plechové platformy po stranách podpíraly konstrukce – postavené – ze dřevěných třísek – ze sirek s červenými hlavičkami. V místech spojů na sebe velice přesně nasedaly. Byla to podivuhodná konstrukce. Jen dole, v pravém dolním rohu, kradmo a zlověstně se elegantní ruka v černé kožené rukavici chystala jednu sirku podtrhnout.

Došlo mi, že je to obraz cesty: „...prostorná brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ Kdyby ten obraz vznikl, mohl by se takto jmenovat. Je to obraz cesty – o které se hovoří v Bibli v Matoušově evangeliu.

 

Před několika lety jste se stala křesťankou, což se promítlo i do vaší tvorby. Když jste ilustrovala knihu o Jonášovi, kolik to zabralo času? Co na tom bylo nejtěžší?

Z ilustrací na knize Jonáš mi každá mohla zabrat 4 až 5 dní, ale dlouho předtím jsem o nich přemýšlela. Nejtěžší pro mě bylo vytvořit si podkladové kresby s postavami, podle kterých jsem dělala monotypy. Ne každý tisk se povedl napoprvé nebo napotřetí...

 

Umíte si představit, že byste se živila jako malířka nebo ilustrátorka?

Práce ilustrátora je velice lákavá. Jistě je to hodně těžké. Dovedu si ji představit na částečný úvazek.

 

Pocházíte z uměleckého prostředí? Kdy jste zjistila, že máte výtvarný talent?

Poprvé mi to řekl můj vyučující v základní umělecké škole Filip Dvorský. Řekl, že je to dar od Boha.

V mé rodině mají estetické cítění rodiče a dědeček. Žila jsem v domově, který byl urovnaný podle estetických zásad.

 

Kam byste se chtěla v oblasti umění posunout? Je něco, co ještě neumíte, ale chtěla byste? Je někdo, od koho se učíte?

Je toho ještě mnoho. Ráda bych uměla lépe kreslit lidskou postavu, a kreslit bez množství pomocných čar. Mnoho mě naučili moji vyučující v Základní umělecké škole v Pardubicích Polabinách. A mnoho mě naučil učitel Filip Dvorský v Základní umělecké škole ve Vysokém Mýtě. Učila jsem se od něho. Ilustrace Jonáše vznikly podle jednoho jeho díla. Dále se mohu učit dívat na svět z pohledu fotografa Michala Horáka.

 

Iveta Danko, kurátorka MG

 

Němcová Kukla

 Kukla Němcová 2

 

 

 

 

 

Dílo měsíce

sion

Informace

  • Hledáme brigádníka na Zvonici

    Jste-li vysokoškolský student nebo čiperný senior, který zvládne 90 schodů, máme pro vás nabídku brigády na září. Pro Galerii ve Zvonici hledáme kustoda. Provozní doba je čtvrtek až neděle, 6 hodin denně. Informace na čísle 778 531 908. 

  • Koncertní abonentky již v prodeji

    Jarní sezona komorních koncertů v galerii je již minulostí, abonentky na tu podzimní si můžete zakoupit v Turistickém informačním centru nebo on-line. Nabídne tři recitály: Lubomír Brabec / kytara (19. 9.); Kristina Vocetková / violoncello (31. 10.) a Matyáš Novák / klavír (28. 11.). 

Vyhledávání